Revmatoidní artritida (arthritis rheumatica)

Výskyt tohoto onemocnění je poměrně častý, často se projevuje již v mladém věku. Na vzniku a rozvoji onemocnění se podílejí imunopatogenní mechanizmy, kdy neznámý antigen podněcuje tvorbu protilátek, které poškozují primárně měkké tkáně kloubu (synoviální membránu, šlachy, svaly).

Začátek onemocnění může být plíživý nebo akutní. V počátku bývá postižen jeden kloub nebo i více kloubů současně. Hlavním škodlivým procesem je chronický nitrokloubní zánět. Ten je způsoben vstupem bílých krvinek do kloubu a projevuje se jako otok, horkost, citlivost na dotek, bolestivost a snížená funkčnost. Po nějaké době probíhající zánět vyústí v destrukci a deformaci kloubu.

Onemocnění je provázené bolestí, člověka postupně omezuje v pohybu a brání mu vykonávat běžné každodenní aktivity a žít samostatný a nezávislý život.

Závažnost onemocnění spočívá v tom, že nejen snižuje kvalitu života nemocných, ale zkracuje i délku jejich života v průměru o 6 – 7 let.

Vlastním projevům choroby často předchází projevy, jako je:

• subfebrilie – zvýšená tělesná teplota od 37°C do 37,8°C
• únava
• hubnutí
• kloubní bolest - nejprve drobných kloubů
• ranní ztuhlost
• omezení pohyblivosti
• deformity kloubů
• lesklá, hladká a atrofická kůže na prstech

 

Mezi mimokloubní projevy revmatoidní artritidy patří například:

• oční příznaky - záněty skléry (bělma)
• nervové poškození
• anemie (chudokrevnost)

 

Pro správnou diagnostiku a léčbu revmatoidní artritidy jsou nejdůležitější následující vyšetření:

• Odběr a vyšetření krve - stačí obvykle malé množství krve, důležité je především vyšetření revmatoidního faktoru, což je druh autoprotilátky, který se vyskytuje až u 80 % pacientů s revmatoidní artritidou. Z krve je rovněž možno určit stupeň zánětlivé aktivity, především podle počtu bílých krvinek a koncentrace látky zvané CRP (C-reaktivní protein).
• Rentgenové vyšetření - rentgenové snímky se pořizují pravidelně v průběhu nemoci. Pro lékaře je důležitá možnost srovnat rentgenové snímky z různých časových období, což mu umožňuje určit, zda a jak rychle postupuje zánětlivý proces poškozující klouby.
• Punkce postiženého kloubu - některé postižené klouby jsou zvětšené a bolestivé nejen kvůli otoku okolních tkání, ale také kvůli vyššímu množství nitrokloubní tekutiny, která je vylučována do kloubní dutiny. V takových případech se často provádí kloubní punkce, a to u větších kloubů, jako je koleno, kyčel nebo zápěstí. Z nasáté tekutiny je možné zjistit pravděpodobnou příčinu zánětu, a odsátí určitého množství tekutiny rovněž uleví postiženému kloubu a zmírní bolest.

 

Možnosti léčby revmatoidní artritidy pomocí:

• Farmakoterapie neboli podáváním léků - v současné době jsou k dispozici tři základní skupiny léků, nesteroidní antirevmatika, dále léky modifikující nemoc a kortikoidy. Do postupů farmakoterapie patří také biologická léčba, kdy se užívají látky vyráběné genetickým inženýrstvím, které se blízce podobají přirozeným molekulám produkovaným v organismu. Tyto látky mají schopnost zastavit v určitém místě sled kroků, které vedou ke spuštění reakce imunitního systému, čímž vrací pacienty do normálního pracovního a společenského procesu života. Léčba není bohužel určena pro všechny, ale jen pro ty, kteří splňují kritéria pro zahájení biologické léčby.
• Rehabilitace a fyzikální léčby - pravidelná a správně prováděná cvičení spolu s postupy fyzikální léčby mají v léčbě revmatoidní artritidy nezastupitelný význam. Jejich úkolem je udržet dostatečný rozsah pohybu v postižených kloubech, zabránit ochabnutí svalů a ztuhnutí kloubu.
• Revmatochirurgie a protetik (ortopedické pomůcky) - v pokročilých stadiích revmatoidní artritidy lze chirurgicky odstranit poškozené klouby a nahradit je umělými implantáty (takzvanými endoprotézami). Implantát, který obnovuje funkci zničeného kloubu, je možné použít jako náhradu u kloubů kyčelních, kolenních, ramenních, loketních, zápěstních i prstových. Chirurgická léčba pacienta také zbaví bolestí v postiženém kloubu.
• Lázeňské léčby - vhodné především pro ty pacienty, u nichž nemoc není příliš aktivní. Při některých formách lázeňské léčby může totiž dojít i k oživení zánětu, zejména jsou-li používány příliš teplé procedury. O vhodnosti lázeňské léčby může rozhodnout pouze lékař-revmatolog.